Materiály platné

1. Zkrácený volební programPJB.pdf (86,2 kB)

2. Úplné znění Předvolebního programu PJB v SDCR o.s. 2008..pdf (134,6 kB)

3. Kdo z vás o tom slyšel, že by existoval program vlády ČR pro stárnutí? Podívejte se: Program vlády do r.2012.pdf (315,5 kB)

4. Moje strukturované CV : Životopis P.J. Buvalu.doc (29,5 kB)

5., Jan Antonín Baťa: Budujme stát pro 40,000.000 : bsp40m.czechian.net/001.php

Tisková prohlášení Konservativní a dalších partají jež nám dodaly s dodanými názory se kterými nejsem v přímém rozporu

 Chtějí nemocniční lékaři znemožnit reformu?

Praha 1. února 2011

Konzervativní strana je dlouhodobě přesvědčena, že český zdravotnický systém je nezbytné transformovat jako celek a od základů. Pod pojmem zdravotnictví s vysokou úrovní nemyslíme takové, které se chlubí rozsahem výkonů, ale to, které se může chlubit, kolik jich dělat nemusí, protože toho často není třeba. Preferujeme proto preventivní zdravotnické programy před léčebnými, preferujeme systém standardů a bonusů, příklon k instituci rodinných lékařů a otevření diskuse o nepovinném členství lékařů v ČLK. Jak celkově má nutná reforma vypadat, však v každém případě přesahuje možnosti tohoto textu – proto si dovolujeme připomenout materiál Konzervativní strany ke zdravotnictví (viz webové stránky).

I když jsou některé argumenty „Děkujeme, odcházíme“ relevantní, cesta, kterou představitelé této akce zvolili, je nešťastná. Odmítáme, aby skupina lékařů-odborářů de facto diktovala podmínky, za kterých může být reforma uskutečněna. Považujeme za nutné připomenout slova Margaret Thatcherové: „Žádný opravdový konzervativec nesmí zůstat lhostejný k odborovým šílenostem!“.

Neidealizujeme si současné (a tím méně ta minulá) vedení Ministerstva zdravotnictví. Za dané situace však vyjadřujeme úřadujícímu ministru zdravotnictví panu Leoši Hegerovi ve sporu s nátlakovými lékařskými skupinami podporu. Vedou nás k tomu nejméně tyto důvody:

  1. Aktuální požadavek garance, aby každý lékař, který podal výpověď, musel být automaticky přijat zpět na své místo, je nesmyslný a adresovaný zcela nesprávné instituci – souhlas zaměstnavatele se stažením výpovědi nedokáže zajistit ani ministr zdravotnictví, ani vláda jako celek; musel by při tom být zásadně porušen zákoník práce (jinak kniha, na kterou odbory přísahají), konkrétně např. §50 odst. 5.

  2. V dlouhodobé perspektivě jsou to zejména lékaři, kteří významně ovlivňují koho, kde, kdy, čím a jak – a tedy také za kolik – léčí. Víme, že většina lékařů si tuto vysokou míru své spoluzodpovědnosti uvědomuje a jednají podle toho. Rebelující se však chovají, jako by jí nebylo.

  3. Ústupem nátlaku jedné zájmové skupiny jsou povzbuzovány všechny další, aby se zachovaly obdobně. To, dovedeno do důsledků, povede k rozkladu. Každé takové „vítězství“ jde na úkor celého zbytku společnosti – zvýhodnění jedněch znamená automatické znevýhodnění všech ostatních.

Apelujeme na vládu, aby nátlaku Lékařského odborového klubu nepodlehla; apelujeme na lékaře, aby se vzepřeli vydírání a nátlaku odborových šéfů.

 

Konzervativní strana

Za správnost vyjádření zodpovídá kancléř Jan Holeček (kancler@konzervativnistrana.cz).

 

  Nerušte bezhlavě školy

Brno 16. února 2011

Nedávné rozhodnutí Rady Jihomoravského kraje (JMK) směřuje k rušení několika osmiletých gymnázií. Pan hejtman Michal Hašek rozhodnutí, na nátlak rodičů, do březnového zasedání zastupitelstva JMK pozastavil. Mezi postiženými školami jsou i takové, na které se hlásí násobně více uchazečů, než lze přijmout a jejichž absolventi mají nadprůměrné výsledky. Návrhy Rady JMK odmítáme. Je nezbytné nejprve a celostátně jednotně stanovit kritéria spojená s činností, která je školám vlastní: tedy jak učí a co absolventi umí. Cokoli jiného je nekoncepční a umožňuje to preferovat zájmy, které do procesu nepatří – dbejme především zájmu nadaných studentů a jejich oprávněného požadavku na kvalitní vzdělání.

Ministr školství Josef Dobeš plánuje rušení osmiletých gymnázií v celé zemi. I když v dlouhodobém záměru vzdělávání z roku 2008 bylo stanoveno, že v nich bude studovat asi 10% populace z daného ročníku, je prý nutné tento počet zredukovat na polovinu. Toto socialistické plánování ostře odsuzujeme a to tím více, že plánuje osudy mladých lidí. Víme, že požadavkům kvalitního, tedy nutně náročného vzdělání může vyhovět jen nevelká část populace a že studentů v ročnících absolutně ubývá. Také však platí, že zatímco v jednom ročníku může být nadaných méně, v jiném zase více. Jednejme v duchu slov M. Thatcherové: „Vláda musí zavést takový systém, aby každý mohl rozvíjet svůj talent.“. Pokud by tato vláda nepodporovala schopné (na základě zcestné myšlenky, že všichni musí být stejní), pak je to vláda špatná! Místo kvót nechť je konečně řádně připravena jednotná náročná státní maturita. Každý, kdo dané podmínky splní, má mít na kvalitní vzdělání nárok, přestože se nevejde do nadekretovaného počtu.

Úbytek státních škol mohou nahradit školy soukromé. K tomu však nelze směřovat zavíráním již naplánovaných tříd Radou JMK. Nemáme právo odepsat řadu ročníků nadaných studentů, což by se právě v důsledku radikálního postupu stalo. Máme další výhrady, které nekoncepčnost podtrhují. Z nich uvádíme:

  1. Neušetří se – normativně přidělované přímé náklady na vzdělání se pouze přesunou na základní školy, popř. soukromá gymnázia, úspora provozních prostředků bude minimální, výdaje na energie a vodu se téměř nezmění.
  2. Způsob rozhodnutí – nic nebylo předem projednáno v příslušných výborech a komisích zastupitelstva JMK, ani s řediteli gymnázií, samosprávou a rodiči.
  3. Opatření je diskriminační, nedává rovné příležitosti a popírá proklamovaný rozvoj venkova.

Apelujeme na zastupitele JMK, aby k výše uvedeným argumentům při svém rozhodování přihlédli v nejbližší době i ve vzdálenější budoucnosti a plánovaný postup zamítli – ne proto, že jde o naše názory, ale proto, že je to ve prospěch obyvatel našeho kraje, v tomto případě zejména těch nejmladších.

Za Městské sdružení Konzervativní strany Brno, RNDr. Svatopluk Kalužík, předseda

 

Za KSČM v levé opozici:                                     Co nám slibovali?

      Když se po skončení voleb do Poslanecké sněmovny v červnu 2010 zavřely volební urny a odzvonilo i řvavé kampani většiny politických stran, někteří občané prožívali euforii, jak to natřeli těm zavedeným politickým stranám a zvolili buď politiky z konců kandidátek těchto stran, nebo strany nové, neokoukané, oplývající někde tvářemi hezkých mladých žen (Věci veřejné), jinde zase patinou a kouzlem starého šlechtického rodu a knížecí korunkou (TOP 09). Po obvyklých tahanicích se zrodila nová pravicová a výrazně většinová vláda s plnými ústy nevyhnutelných reforem. Volič rozradovaný tím, že ho nezodpovědná levice nestáhne do řecké dluhové pasti, teprve postupně začal poznávat, co jeho osobně ta legrace bude stát a jak si naopak namastí kapsy nejrůznější lobby, která po spolknutí bank, podniků, energetických a dopravních sítí pošilhávala již dávno po tak tučné kořisti, jakou jsou nesporně peníze na důchodové a zdravotní pojištění.
    Mezi těmi, kterým bez ohledu na politickou levicovost, pravicovost nebo jen apolitičnost nejdříve spadla čelist, se ocitli důchodci, kteří vyhověli svým vnukům a volili ty různé strany na jedno použití. Mluvím samozřejmě o důchodcích s normálními důchody, nikoli o zazobaných rentiérech těžících z velkých, často problematicky získaných majetků. Od dob své volby mohli jen sledovat, jak se zrychlilo odplouvání tenoučkých svazků bankovek z jejich důchodů a jak se problémy, jak vydržet do příštího důchodu, staly naléhavější, pokud ne přímo kritické. Doufám, že alespoň někteří z nich, ti fyzicky zdatnější, vyprášili kožichy svým drahým vnoučkům či vnučkám za jejich „rady“ ve volebním červnu.

    Zato se ale mohli současní důchodci a lidé v předdůchodovém věku škodolibě smát, když se pravicová vláda dopotácela až k projektu penzijní reformy určené těm mladým a odhalila jasně své záměry – donutit občany povinně odevzdávat důchodové úspory ve prospěch spekulantů do soukromých penzijních fondů a připravovat si tím úděl, který potkal amerického profesora, známého mého známého, který po krachu penzijního fondu roznáší na stará kolena jídlo v menze. To ještě netušili, že náklady na reformu a výchozí vklady do penzijních fondů zaplatíme všichni zvýšením sazby DPH Obzvláště půvabné byly úvahy o tom, že i po předčasném úmrtí plátce, by jím uspořené peníze zůstaly v majetku fondů. Odchovanec amerických hororů by se nepodivil, kdyby se ze správců penzijních fondů stali šéfové výnosného obchodu s vraždami důchodců, které by nezastavila ani technicky tak perfektně vybavená kriminálka, jako ta v Los Angeles. Nu, jak se zdá, přece jen i drzost dnešní vlády má své meze dané množícími se průšvihy, snahou vládních stran se vzájemně doběhnout a celkovou nejistotou vládní koalice nad zatím dřímající sopkou nespokojenosti občanů. Podle posledních informací vládní návrh „reformy“ nebude obsahovat nařízení o povinném odevzdávání do soukromých fondů a uspořené peníze budou po případném úmrtí důchodce předmětem dědického řízení, což samozřejmě neřeší riziko tunelování fondů a neúspěšných spekulací, nemluvě již o nedostatečné valorizaci, dopadům zpoplatnění zdravotní péče, zvýšení DPH až po, promiňte mi cynismus, zrušení pohřebného. Ale hlavně – vládci penzijních fondů dostanou svou libru masa. 

    Proč ale červnoví voliči, a to nejen senioři, ale třeba i studenti, pláčou nad rozlitým mlékem až nyní? Mohu mít k stranám dnešní vládní koalice jakékoliv výhrady, ale nepatří mezi ně výhrada, že by snad své záměry tajily. To už problematičtější bylo, nakolik mysleli svou levicovou důchodovou politiku vážně vůdci ČSSD, kteří v minulosti už vícekrát zradili své sliby a okázalou levicovou rétoriku ve jménu dohody s pravicí, jmenovitě s ODS, zabezpečující společné kšefty pro podnikatelskou lobby z obou stran.

   Podívejme se ve stručnosti, co nám v oblasti penzijní politiky slibovaly hlavní strany (vypouštím pasáže o podpoře různých zařízení pro důchodce, domovů, stacionářů, možností jejich kulturního vyžití a vzdělávání třetího věku, zdravotního zabezpečení, hospiců apod., což měly ve svých programech v  podstatě všechny strany).

    Dalo by se říci, že pro voliče, který by si pečlivě přečetl volební programy stran, byla velmi výrazná hranice mezi programy stran uznávaných jako levicové a stran hlásících se jasně k pravici. Dvě zcela protichůdné pozice zaujímala na levé straně KSČM a na pravé TOP 09, ke které se však dost těsně přimykaly i ODS a možná ještě více Věci veřejné.
    KSČM požadovala zastavit neustále se zvyšující hranici odchodu do důchodu na šedesáti třech letech u mužů a u žen na nižší hranici, podle počtu dětí, samozřejmě s tím, aby byly výhodné podmínky pro ty důchodce, kteří chtějí pracovat. Zásadně odmítala pokusy o privatizaci důchodových fondů a navrhovala zachovat formu průběžného, státem garantovaného důchodu. Penzijní připojištění doporučovala umožnit nadále na dobrovolném základě, s možným příspěvkem zaměstnavatele; Navrhovala uzákonit kategorii minimálního důchodu a postupně jej zvyšovat až na 10 000 Kč měsíčně, valorizovat pravidelně důchody podle životních nákladů domácností důchodců, inflace a vývoje mezd a platů.

ČSSD se s KSČM shodovala v požadavku pokračování průběžného systému, odmítnutí opt-out – vyvádění vybraného pojištění do soukromých fondů, úpravou dobrovolného připojištění. Snažila se trumfnout KSČM některými konkrétními požadovanými opatřeními, jako byla garance důchodu ve výši 55% čisté mzdy, mimořádný 13. důchod ze zisků  ČEZ, minimální důchod pro samostatně žijícího důchodce ve výši 1,2 násobku životního minima apod. Od některých číselně vyjádřených požadavků ČSSD postupně ustupovala, úměrně tomu, jak jich účinně zneužívala pravice při svém strašení Řeckem. Krokem k pravici byl požadavek prodloužení doby odchodu do důchodu s tím, že u rizikových povolání by byl umožněn předčasný důchod na základě dodatečného sociálního pojištění placeného zaměstnavatelem.

      Na opačném pólu politického spektra TOP 09 především lkala nad neudržitelností stávajícího systému (což ovšem zpochybňovala a stále zpochybňuje celá řada neutrálních a velice kvalifikovaných odborníků). Dle TOP 09 bylo již neudržitelné financování státního důchodového pojištění formou zdanění práce (28% z vyměřovacího základu daně z příjmu fyzických osob), které prý podvazuje ekonomický rozvoj a ohrožuje samotné důchodce (Vskutku dojemná starost boháčů z TOP-ky o blaho důchodců). Horovala pro vícesložkové financování, kterým ovšem rozuměla přechod ke kapitalizačnímu způsobu, který by se pochopitelně netýkal současných důchodců i těsně předdůchodových občanů a který by měla podpořit rozsáhlá manipulační, pardon, osvětová kampaň. Občanům měla být poskytnuta možnost rozhodnout se pro vstup do kapitalizačního způsobu, nechat si snížit odvod pojištění na 24%, s povinností platit na kapitalizační účet nejméně 6%. Toto rozhodnutí bylo oslazeno možností převést 2% ze svého účtu rodičům. Vstupní investice k reformě měly být placeny z aktiv ČEZ a v případě nutnosti i z nepřímých daní, což jak vidíme, se dnes prosazuje. K zprávě individuálních kapitalizačních účtů a jejich zhodnocení měla být vytvořena státní instituce, údajně k zajištění spolupráce státního a privátního sektoru. Podle představ TOP 09 mělo dojít k zvýšení počtu vyvázání z průběžného důchodu, v horizontu 30 let měla být polovina z důchodu vyplácena státem a polovina z penze z kapitalizačního účtu a bonusu od dětí. Tato podoba měla spravedlivě odrážet přínos jedince společnosti.    

K TOP se logicky nejtěsněji přimykala ODS jako vyhraněně pravicová strana pohlížející na reformu především z hlediska zájmu podnikatelů. I ta strašila ohrožením systému stárnutím populace a volala po urychlení reformy. I té šlo o opuštění průběžného systému, údajně kombinací průběžného a dobrovolného fondového penzijního pojištění. Slibovala různé formy, zapojení zaměstnavatelů, možnost převést část odvodů zaměstnavatele na státní politiku zaměstnanosti (1,2% z hrubé mzdy zaměstnanců) do důchodového pojištění, do fondového spoření. V předvolební snaze být více sociální vzhledem k potřebě konkurovat ČSSD okořenila ODS svůj program některými bonbónky, jako je možnost převést 1% důchodového pojištění dětí na rodiče či pěstouny, kontrola spoření státem, nekonkrétně proklamovaná soudržnost a mezigenerační solidarita, pravidelná valorizace důchodů, zkrácení řízení o přiznání důchodu atd. Na druhé straně však žádala vyšší odvody na pojištění od svobodných a bezdětných a akcentovala domácí péči o seniory.

     Strana zelených se svým akcentem stárnutí populace a hrozbou zhroucení systému, svou podporou vyvedení prostředků do soukromých fondů, ovšem pod státní kontrolou, plně připojila k pravicovým stranám. 

   Směrem více do leva lavírovala, údajně středová, strana Věci veřejné. Té šlo (slovně) nejvíce o možnost svobodného rozhodování občana v důchodových otázkách. Byla pro zachování průběžného systému, na rozdíl od státního spoření požadovala poněkud neurčitě větší variabilitu při neočekávaných změnách v ekonomice i demografii (což zřejmě měla být zadní vrátka k pozdějšímu vyklouznutí ze slibů), ušetřené prostředky chtěla využít k investování a zlepšení života seniorů., dát možnost vybrat si typ komerčního připojištění, legislativně stanovit minimální příspěvek občana na připojištění. Navrhovala jednotnou starobní dávku k pokrytí nákladů na základní potřeby. Směrem doprava zase požadovala snížení odvodů na sociální pojištění, odmítala populismus a nesystematičnost ČSSD projevující se v požadavku 13. důchodu a jednorázových příspěvků, které prý vedou ke schodkům rozpočtu. Krokem doleva v cimrmanovském tancování VV zase bylo umožnit důchodcům brát plat vedle důchodu nebo brát příspěvek za péči o osobu blízkou, neprovádění deregulace nájemného v seniorských obecních bytech a finanční výpomoc seniorům s regulovaným nájemným v soukromých bytech, dokud nebudou na trhu malometrážní byty.

    U středu se ještě pohybovala KDU - ČSL požadující reformu a zmírňující ji ohledy na počet dětí, možností přispívat rodičům, případně sliby valorizace, ovšem nikoli už v  r. 2011. Dále byla nemilosrdná k bezdětným a málodětným, kteří by nesměli využívat výhod průběžného systému, ale povinně si šetřit na důchod v soukromých fondech.

    Mezi těmito programy si volič mohl svobodně vybrat. V rozsahu tohoto článku nemůžeme už sledovat, co se se sliby stran, zejména těch vládních, dělo pak a rozebírat, kam vývoj směřuje. Stačí se dnes otevřít noviny či zapnout televizi.

    Každý důchodce by si však měl ještě připamatovat, jak bylo již před volbami, a tím více po konstituování vlády, v propagandě pravice a vládní koalice a jí oddaných sdělovacích prostředků neustále omíláno téma jakési údajně „viny“ důchodců ze zatěžování smělých plánů vlády svými malichernými požadavky, ba vůbec svou existencí, jak byli senioři dehonestovaní a stavěni proti mladším generacím. To všechno by mělo stačit k zamyšlení nad budoucností, tedy dnes už i nad budoucností seniorům drahých dětí a vnuků. Při příštích volbách by senioři neměli na tuto lekci zapomenout a předložit vládě i pravici vůbec k zaplacení patřičný účet.

 

     PhDr. Josef Heller, CSc., důchodce, dobrovolný spolupracovník odborného zázemí KSČM