381. Srpen ´68; srpen 2012

21.08.2012 04:44

Dilema životní; jak je ten svět zložitý! Od roku 1962 jsem sloužil v ČSLA. Musel jsem si - jak je z toho patrno - Kubánskou krizi v plné parádě! Bojová pohotovost 1. stupně předcházela MOBILIZACI / VÁLCE!

Ale psal se jiný rok a jiný měsíc. To už jsem, coby poručík ČSLA, sloužil u utvaru REB v Kolíně, kam jsme byli přemístěni z Plzně. Na den a hodinu přesně; před 44 lety mne probudila vyděšená spojka od útvaru. Udivující bylo jak byl kluk bledýa při tom klidný když mi sděloval, že jako spojka mi vyřizuje, že se mám OKAMŽITĚ dostavit do kasáren; ale že to není poplach, NÝBRŽ OKUPACE. Nechápal jsem, ale on již utíkal budit další důstojníky co jsme bydleli ve věžáku na Dělnické ulici.

Všem vám se OMLOUVÁM za tuto nedodělanou reportáž.

Rozhodilo mne to; vzpomínky někdy stojí za prd! K Srpnu´68 se ale budu vracet. Každý měsíc na sobě cítím knutu komunistické StB a socialistického soudnictví. Výše důchodu mého neodpovídá ani "PODPOŘE CIKÁNSKÉ LENOSTI" a nevzdělanosti na cikánech parazitujících zaměstnancích státnich úřadů a tzv. lidosprávy.

V srpnu 1968 jsem zažil skutečnou podstatu komunistického zla

PŘEMYSL SOBOTKA, PREZIDENTSKý KANDIDÁT ODS & 1. MÍSTOPŘEDSEDA SENÁTU

Jednadvacátý srpen 1968 vnímám jako projev totalitní moci, která problémy řeší silou, násilím.Ideologie komunismu se tehdy znovu odhalila. Šlo o moc, o převahu, o to zlikvidovat kritiky a odpůrce. Kdo tohle zlo nepochopil v padesátých letech, pochopil s příjezdem sovětské okupační armády. Touhu po svobodě a po změně válcovaly tanky. Zažili jsme podstatu zla.

Kdo si myslí, že se komunismus změnil, hluboce se mýlí.

Jednadvacátý srpen 1968 jsem zažil jako mladičký chirurg s třítýdenní praxí. Nastoupil jsem do Liberecké nemocnice a po třech týdnech zaučování se mi změnil svět a já prošel válečnou chirurgií. V Liberci bylo nejvíc civilních obětí z prvních okupačních dnů a my v nemocnici to zažívali na vlastní kůži. Na oddělení nám po prvních nočních zprávách o okupaci začali vozit raněné, postřelené lidi. A já zažíval na vlastní kůži to, čemu jsme nikdo z nás, když jsme se o válečné chirurgii učili na fakultě, nevěřil.

Zažil jsem skutečnou válku. Nikdy na to nezapomenu!

>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

Pohrobci normalizace

Zdeněk Jemelík

Prožitek 21. srpna 1968 a toho, co následovalo, je nezapomenutelný. Spolu s matnými vzpomínkami na německou okupaci poznamenává na celý zbytek života.

Ještě za tmy mě probudilo urputné bouchání na vrata. V rozespalosti jsem nechápal, co se děje. Vybavil se mi popis zvyklostí StB při zatýkání. Ulevilo se mi, když před vraty stál jen rozčilený soused, ale i na mne se přeneslo jeho napětí, když mi oznámil, že do země vpadla vojska Varšavské smlouvy. Stalo se to, co jsme mnozí považovali za neuskutečnitelné, i když jsme viděli kolony tanků v tehdejší NDR poblíž našich hranic. Cenzura utajila obsah varování Jánose Kadára a George Marchaise Alexandru Dubčekovi.

Následovaly dny plné nejistoty. Kolovaly divoké zvěsti o připravovaných deportacích nepohodlných osob na Sibiř. Připravoval se přechod některých z nich do ilegality, včetně jejich vybavení falešnými doklady. Komunisté „se otevřeli lidu“ a přizvali na zasedání svých orgánů představitele nekomunistických stran a některých společenských organizací. Okresní tajemník KSČ se uchýlil do místní továrny. Když přišlo varování, že jej jedou zatknout estébáci z krajského města, závodní jednotka Lidových milicí nastoupila do zbraně a ochránila jej. K hranicím se valily proudy uprchlíků, kterým v prvních dnech v odjezdu nikdo nebránil. Okupanti obsadili rozhlas a televizní stanice, ale umlčeli je jen dočasně: ke cti přišlo technické vybavení civilní obrany, které nedokázali najít. Generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka unesla sovětská vojska do Moskvy. Delegace, která jej přivezla zpět, podepsala potupnou smlouvu o dočasném pobytu vojsk. Nepodepsal ji jen starý komunista a interbrigadista František Kriegel. Začala „normalizace.“

Situace se postupně zklidnila. Okupační vojska se stáhla do vyhrazených prostorů. Hranice se znova uzavřela. Obnovilo se oficiální vysílání rozhlasu a televize a vydávání tisku, usměrněné podle potřeb okupačního režimu. V obchodech se objevilo dříve nedostupné zboží, zásobování se zlepšilo. Již se veřejně nešířil manifest „Dva tisíce slov…“, zato jej nahradilo pseudomarxistické „Poučení z krizového vývoje…“ z prosince 1970, v němž chyběla jakákoli zmínka o přítomnosti okupantů jako o zdroji napětí ve společnosti. K deportacím nedošlo, případy trestního stíhání aktivistů „pražského jara“ byly vzácné. Zato nastalo masové vylučování členů KSČ, kteří se před okupací hlásili k tzv. „polednové politice“ a nesouhlasili se vstupem vojsk. Někteří komunisté opustili stranu dobrovolně na protest proti jejímu souhlasu s okupací. Na stranické čistky navazovaly desetitisíce vyhazovů ze zaměstnání. Mnoho lidí bylo okolnostmi přinuceno k přestěhování, někteří byli vypuzeni ze země. Nepovolní umělci se dostali na černé listiny, čímž byli připraveni o zdroje obživy. Jiní ochotně podepsali Antichartu. Došlo k decimování intelektuálních elit, které se dosud zcela nezotavily z pogromu, jenž následoval po únorovém puči v r.1948.

Uvolněná místa ve straně, společenských organizacích a státních firmách začaly zaplňovat „šedé myši“, nevybočující z řady, zato vybavené pružnou páteří a „kačením“ žaludkem. Tito lidé přistoupili dobrovolně na službu okupačnímu režimu. Podrobili se pravidlu, že je nutné souhlasit s rozmístěním sovětských vojsk na našem území, ctít vedoucí úlohu KSČ a dělat kariéru nejlépe s rudou knížkou v kapse. Zrodila se intelektuální pseudoelita zplozenců normalizace, oproštěná od mravních a politických ideálů, uznávající hmotný prospěch a kariérní vzestup za základní životní principy.

Listopadový převrat v r.1989 zboural institucionální základnu jejich existencí, čímž se stali pohrobky normalizace. Nezničil ale je samotné. Jen nepatrná část byla vyloučena z veřejného života. Většina zahodila stranické knížky a převlékla se za demokraty a div ne disidenty. Infiltrovali politické strany a mnozí se přes ně znova domohli politického vlivu. Antichartisté nestoudně mentorují chartisty, zatímco autentičtí disidenti byli vytlačeni z vlivu na veřejné dění. Někteří pohrobci normalizace změnili působiště, ale s výjimkou vyloučených věkem pokračují v nastartovaných kariérách a vede se jim skvěle. Bodrý absurdistánský národ s krátkou pamětí možná i některého z nich zvolí v přímé volbě prezidentem republiky. Normalizace neskončila, jen trochu změnila tvář a pány. „Pražské jaro“ byl jen krásný sen.

Poznámka: Články převzaty z Fragmentů. Viz: www.fragmenty.cz/ ;  kontakt: 561 034 519, 736 683 251, fragmenty@fragmenty.cz  .

Diskuse k článkům probíhá na:Ivana Haslingerová | Facebook v rubrice profil a na Blog-Ivana Haslingerová (blog.iDNES.cz)
 

A dále zatím si poslechněte: www.novinky.cz/krimi/276899-protestujici-duchodce-stravil-dve-hodiny-na-stozaru-na-nadrazi-v-usti.html . 

Pavel Ján Buvala

 

 

 

—————

Zpět